Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
U.D.O. studiově po patnácté. Když to jen tak odhadem spočítám (při přibližném průměru deseti skladeb na album), znamená to dobrých stopadesát skladeb z pravého těžkého kovu, které projekt někdejšího zpěváka ACCEPT napsal a zvěčnil za osmadvacet let existence. A stopadesát skladeb, to už je nějaké číslo, pročež není žádný div, že se v něm Udo Dirkschneider a spol. občas poněkud ztratili.
„Decadent“ ale žádným „ztracením se“ naštěstí netrpí a po výborném předchozím zápisu „Steelhammer“ znamená znovu jistotu pro všechny ty, kterým v žilách koluje solingenská ocel. Kupodivu, neboť kapele se v posledním desetiletí moc nedařilo vydávat dvě podobně vyrovnaná alba za sebou, a samozřejmě se aktuálně zavírala do nahrávacího studia teprve podruhé bez Stefana Kaufmanna. Ale nová košťata Smirnov a Heikkinen zkrátka ještě stále dobře metou, což se ve spojení se skladatelským apetytem hlavního šéfa zpětně ukazuje jako sázka na správnou minci.
Jistě, albu by znovu slušela kratší stopáž, ale to je věc, na které jeho hodnocení rozhodně nestojí. Tím jsou především jednotlivé skladby samotné, jež se, s přihlédnutím k tradiční poznámce o stále stejné kovové písničce, dají vesměs hodnotit jako povedené a přiměřeně zvučné, a to až někam k „Under My Skin“, odkud už přece jenom sleduji jisté „rozptýlení“ skladatelské pozornosti. Jinak úvod v podobě „Speeder“ a titulní „Decadent“ snese skutečně těch nejpřísnějších měřítek a i další kousky v pořadí mohou nabídnout slušnou porci přísného riffového heavy metalu s výraznými refrény („House Of Fake“, „Mystery“, „Pain“, „Meaning Of Life“ nebo „Breathless“) či příslušného baladického napětí („Secrets In Paradise“). Nic, co bychom už neslyšeli, samozřejmě, ale na druhou stranu také nic, co bychom slyšeli každý den. Berte nebo nechte být, jak praví klasik, k čemuž mi dovolte dodat, že já bych si, s dovolením, tentokráte vzal.
7 / 10
We Are One (2020)
Steelfactory (2018)
Navy Metal Night (Live 2 CD/DVD) (2015)
Decadent (2015)
Steelhammer (2013)
Celebrator (2012)
Rev-Raptor (2011)
Dominator (2009)
Mastercutor Alive (Live 2 CD) (2008)
Mastercutor (2007)
Metallized - 20 Years Of Metal (Best Of) (2007)
Mission No. X (2005)
Thunderball (2004)
Nailed To Metal - The Missing Tracks (2003)
Man And Machine (2002)
Live From Russia (2001)
Best Of (1999)
Holy (1999)
No Limits (1998)
Solid (1997)
Timebomb (1991)
Faceless World (1990)
Mean Machine (1989)
Animal House (1987)
Vydáno: 2015
Vydavatel: AFM Records
Stopáž: 59:21
Seznam skladeb:
1. Speeder
2. Decadent
3. House Of Fake
4. Mystery
5. Pain
6. Secrets In Paradise
7. Meaning Of Life
8. Breathless
9. Under Your Skin
10. Untouchable
11. Rebels Of The Night
12. Words In Flame
Letité vzývání nové Kingovy autorské tvorby je s aktuálním singlem snad již definitině na začátku svého konce, i když musím říct, že 5 let starý ojedinělý kus "Masquerade Of Madness" zněl poměrně výživněji. Tak snad to tak ale kompletní album nenechá.
Posledný koncert zásadnej kapely. Silná finálna zostava s Frantom Štormom a Silenthellom, rytmikou ex-AVENGER a Petrom "Blackoshom" Hošekom, robustný "best of" playlist a poctivé balenie = hodnotný rozlúčkový artefakt. Len ten zvuk mohol byť priebojnejší.
Byli u rozmachu švédského melodického deathu a nahráli dvě alba. To druhé však nevydali, mezitím se rozutekli do jiných skupin. Po třiceti letech se dali znovu do kupy, a kromě nového materiálu vydávají i ono druhé album. Pěkná exkurze do devadesátých let
V rámci žánru celkem unikátní deska s výraznou basou, která k sobě váže epileptické rozervané screamo, epické post-hardcorové pasáže a syntezátorové linky. Italům z Ligurie se povedlo navázat na dřevní klasiku a přidat něco svého.
Přes veškerou maskovanou a krvavou image předvádí obrození MUSHROOMHEAD především tradičnější hardrock/metalovou klasiku. Občas se v riffech, řevu a osobité melodice objeví připomenutí, že skupina měla kdysi své specifické kouzlo, ale to už je dnes pryč.
Hudba téhle party z Manchesteru je ukázkou klasické stoner doom školy a jako posluchač balancuji na vážkách, zda už je to příliš klišé, nebo stále ještě dostatečně zajímavé. Ale odkazy na sabbatovské vlivy celkem fungují, takže snad dobrý.
Jak dí kolega Noisy. Velmi slušná deska, zdařile zlámaná skládanka ULCERATE a GORGUTS postavená však na tučnějších a brutálnějších základech. Těžký poslech, je to jako když chcete vylézt osmičkovou cestu a máte k dispozici tak třetinu použitelných chytů.
